Jak říkat ne bez výčitek: když vaše ano vytlačuje vlastní priority

Kolikrát jste tento týden řekli ano někomu jinému, i když to znamenalo odsunout něco důležitého pro vás?
Vlastní práci. Odpočinek. Večer s rodinou.
Jedna prosba navíc se do dne vejde. Jenže za ní přijde druhá. A ve chvíli, kdy konečně zavřete počítač, zjistíte, že na svoje věci už nemáte energii.
Pokud se v tom poznáváte, zkuste si všimnout chvíle těsně před vaším ano. Je to rozhodnutí, které chcete udělat? Nebo odpověď, která vám automaticky vyklouzne?
Co vás vede k souhlasu?
Ochota pomoct je cenná. Problém může nastat ve chvíli, kdy přestanete zvažovat vlastní možnosti a důsledky.
Možná nechcete zklamat kolegu. Bojíte se, že odmítnutím přijdete o příležitost. Nebo máte pocit, že spolehlivý člověk přece musí všechno zvládnout.
Někdy tomu říkáme "syndrom vyhovění". Berte to jako popis návyku, který můžete zkoumat. Co od svého souhlasu očekáváte? Co se jím snažíte ochránit? A jakou cenu za něj platíte?
Zkuste si vybavit poslední situaci, kdy jste přijali něco, co jste přijmout nechtěli. Co vám v tu chvíli běželo hlavou? Tuhle konkrétní odpověď potřebujete víc než obecnou poučku o asertivitě.
Začněte pauzou
Pokud běžně odpovídáte okamžitě, první změnou může být trochu času na rozmyšlenou.
"Podívám se, co mám rozpracované, a odpoledne vám dám vědět."
"Potřebuju si ověřit, jestli se mi to vejde do tohoto týdne."
"Než to potvrdím, ujasněme si rozsah a termín."
Nemusíte hned vědět, co odpovíte. Pauza vám umožní zjistit, k čemu se vlastně zavazujete.
Před rozhodnutím si položte tři otázky:
- Chci to přijmout? Jak to souvisí s tím, na čem mi záleží?
- Mám na to prostor? Co konkrétně budu muset přesunout nebo zrušit?
- Je souhlas moje volba? Co by se podle mě stalo, kdybych odmítl?
Možná nakonec řeknete ano. A bude vám dávat smysl, protože budete vědět proč i za jakých podmínek.
Jak odmítnout srozumitelně
Dlouhé vysvětlování vás někdy zavede k vyjednávání, které jste vůbec nechtěli začít. Zkuste odpověď, ze které je jasné, co můžete a co už ne.
"Tento týden další úkol nepřevezmu. Mám domluvené dva výstupy, kterým potřebuju dát čas."
"Na celou prezentaci kapacitu nemám. Můžu vám ve středu dát zpětnou vazbu k úvodu."
"Dnes večer už pracovat nebudu. Vrátím se k tomu zítra ráno."
Alternativu nabízejte tehdy, když ji opravdu nabídnout chcete a zvládnete ji. Jinak se i menší pomoc může změnit v další povinnost, kterou přijmete jen z obavy odmítnout.
U pracovních úkolů může být vhodné otevřít otázku priorit se svým vedoucím:
"Pokud má být tohle hotové do pátku, který z dosavadních úkolů posuneme?"
Tím dáváte na stůl konkrétní rozhodnutí o práci, která se má do dostupného času vejít.
A co když přijdou výčitky?
I po promyšleném odmítnutí vám může být nepříjemně. Zvlášť pokud jste zvyklí být vždycky k dispozici.
Nemusíte ten pocit hned odstranit ani kvůli němu svoje rozhodnutí změnit. Zkuste se zastavit: Co mi teď vadí? Ublížil jsem někomu, porušil dohodu, nebo je pro mě nezvyklé připustit, že druhý může být zklamaný?
Pokud jste porušili závazek, je namístě hledat nápravu. Pokud jste jen odmítli novou prosbu, můžete uznat nepříjemný pocit a dát si čas.
Stejně tak má smysl zohlednit prostředí, ve kterém se pohybujete. Tam, kde za odmítnutí hrozí nátlak nebo odveta, potřebujete zvážit i dostupnou podporu a bezpečný postup. Univerzální věta nemusí stačit.
Malý experiment na příští týden
Vyberte si jednu běžnou situaci, ve které souhlasíte příliš rychle. Začněte něčím, kde máte prostor rozhodnout.
Tentokrát si před odpovědí dejte pauzu. Zapište si, čeho se obáváte, a pak sledujte, co se skutečně stalo. Jak druhý reagoval? Co jste získali? Co bylo těžké?
Při koučinku můžeme tyhle situace společně prozkoumat. Co vás vede k automatickému souhlasu, které priority chcete chránit a jaký malý krok vám bude připadat proveditelný.
Až příště uslyšíte sami sebe říkat ano, zkuste si položit otázku: Čemu tím právě říkám ne?
Chcete si v tom udělat jasno? Ozvěte se mi. Na úvodním setkání probereme, co byste potřebovali změnit a jestli vám v tom může koučink pomoct.